SLOT a jak bylo…

Asi vše, co člověk právě prožívá, nezačalo v ten moment, ale někdy mnohem dříve. A tak i naše cesta na SLOT začala vlastně před rokem, kdy jsme nic nevěděli o tomto festivalu a tak nějak náhodou jsme se na něm ocitli. Tehdy jsme připravovali úplně jinou akci a najednou bylo potřeba jet na SLOT a kouknout se, jak takový festival funguje. My měli čas a tak jsme jeli. Už tenkrát jsme si řekli, že bude-li to možné, tak na tenhle festival chcem za rok znovu....a tak jsme se letos vydali na cestu.

Pondělí 6.7.2009 Polská Lubiąż leží asi 40km od Wrocławi a z Českých Budějovic vede cesta přes Český ráj a to byla výzva. Vyjeli jsme o 2 dny dříve s tím, že trochu nakoukneme do Prachovských skal. Cesta přes Písek byla pohodová až do chvíle, kdy se spustila průtrž a nebylo vidět ani na krok. Zajeli jsme do mezery mezi ostatní auta, stojící u silnice a spolu s nimi jsme čekali, až se déšť zmírní. A když už jsme stáli, vytáhli jsme svačinu a chvíle čekání byla hned zábavnější. A po chvíli bylo i na co koukat. Kousek dál se začala tvořit hluboká kaluž vody na silnici a některá auta měla dost problém tou hlubokou vodou projet. Voda stále stoupala a začala zaplavovat zelinářský stánek u silnice....byla nutná jeho evakuace. Zelinář zachraňoval meruňky a melouny, auta na něj hrnula další vlny vody a jak to dopadlo nevíme, protože déšť se utišil a my pokračovali v cestě. Minuli jsme Prahu a pokračovali dál až do Benátek nad Jizerou, na které jsme se moc těšili. Nikdy před tím jsme tam nebyli, ale ten název „Benátky” zněl moc dobře a tak i naše představa o tomto městě byla pěkná. Jaký byl náš údiv, když jsme do Benátek dojeli. Město bylo jeden velký výkop a přesto, že bylo pondělí, potkali jsme jen malou skupinku lidí....opuštěné rozkopané město. Zastavili jsme na náměstí a výkopem se vydali k zámku, kde se opravovalo co se dalo. Zahrada kolem zámku byla plná odpadků, my odlovili keš a pádili zpět k autu, abychom zajeli na nedalekou zříceninu kláštera. Její fotky na netu slibovali skvělé výhledy do okolí. Zříceninu jsme nejdříve ve vysokém křoví minuli a tak jsme se k ní pak šplhali úzkou pěšinkou do pořádného kopce. Když jsme se prodrali křovím, byl slyšet divný zvuk: „Co to je? Podívej, támhle....bydlí tam ve zdi včely a asi se rojí.” Obešli jsme je velkým obloukem a konečně zahlédli vrcholky zdí zříceného kláštera. Na internetu nějaký cizinec psal, že toto místo je „mushroom hunter’s paradise”. Cizinci mají zřejmě zvláštní představy o houbařích a houbařském ráji a našinec je pak zaskočen. Prodrali jsme se křovím až na okraj srázu, ale výhledy byly tak leda zase jen do křoví. Vrátili jsme se k autu. „Jestli Český ráj vypadá takhle a všude je jen křoví, tak se mi tu asi líbit nebude. Kam jedem teď?” „Teď jedem do Jičína, ale cestou se ještě stavíme na Ervinově hradu.” Kousek za Benátkami začalo křoví mizet ­a kolem nás se objevili krásné borovicové lesy plné borůvčí. Zastavili jsme u chatové osady, vyndali kola z auta a vydali se po zelené. Les byl nádherný a kolem nás se začali objevovat úžasné skalní stěny. Jeli jsme asi 1km, když jsme se dostali pod vysokou skálu, která se jmenuje Erwinův hrad. Erwin se jsmenoval hrabě Schlink, jež byl majitelem těchto lesů a sem prý rád chodil na procházku. „Jsme na místě. Tady by měla být keš nazvaná Erwinova vyhlídka. Jen mám takový nepříjemný dojem, že je to na vrcholu té skalní stěny.” „Tak jdem, nějaká cesta tam snad vede.” Kola jsme opřeli o strom a vydali se po cestičce mezi skály. „Tak a teď musíme do toho svahu.” „Je to docela krpál, ale nemožné to není.” Škrábali jsme se příkrým svahem, přelézali spadlé stromy a při tom se občerstvovali borůvkami. „Jdeš?” „Jo,jo, jen tu nechci nechat ty veliké borůvky. Jak to vypadá nahoře?” „Dopadli jsme jako Hurvajs.” „Aha, takže tam vede pohodlná cesta a my ji minuli.” Někde jsme skutečně minuli jinou zelenou značku, která nás měla dovést na vrchol Erwinova hradu. „Hlavně, že jsme tu.” „Jo, ale dolů jdeme stejnou cestou, máme dole kola.” „No super, zbylo tam ještě pár borůvek.” Z vyhlídky byl super pohled, byli jsme pěkně vysoko. Zpátky dolů jsme se dostali dobře, sedli na kola a jeli zpět k autu. Les kolem nás vypadal jako lesy u nás na jihu, ale všude, kde byla vrstva jehličí odhrnutá, vykukoval na nás jemňoučký písek barvy popela (bílo-šedivé). „Teď zajedem do Jičína a zkusíme najít nějaký kemp s teplou sprchou.” „ To zní dobře. A ty víš, kde je tam kemp?” „Ne, ale budem se modlit a Bůh nás k němu dovede.” A tak jsme se modlili....”Hele, kemp u Rumcajse....no to je bomba. Náš Táta je fakt jednička.” Z hlavní silnice jsme odbočili do Jičína a první, co jsme uviděli byl kemp. Byly v něm asi 2 rodiny ubytované v chatkách a jinak nikdo. Zaparkovali jsme blízko umívárek. „Teplá voda teče od 18 do 20:30.” „No super, tak to máme hodinu na to, se vysprchovat a pak si prohlídnout Jičín.” Měli jsme s sebou kola a do centra to bylo asi 2km. S očekáváním jsme projížděli ulicemi a po chvíli si už naplno vychutnávali podvečerní projížďku krásným městem. Nikde žádné křoví.....lidé seděli v předzahrádkách restaurací, nebo se procházeli městem. „Co je to uprostřed náměstí? Vidíš to?” Byl to památník s historickým popisem bitvy v roce 1866. „Ten popis je děsně dlouhej, ale místy i vtipnej. Vůbec nevím, co to bylo za bitvu.” Procházeli jsme se městem a postupně jsme různých památníků této bitvy nacházeli víc a víc. „Ty jo, pro Jičínské to je asi klíčový bod dějin.” „Dokonce je tu multina Po stopách bitvy roku 1866 a ne jedna.” Kromě této bitvy tu pamatovali také na Jana Husa, kterému postavili sochu na Husově ulici a pak na oběti internace, ale bitva roku 1866 vedla. Vrátili jsme se do kempu a naše cesta pokračovala druhý den ráno.

Úterý 7.7.2009 „Jak se ti spalo? Mě celou noc tlačily ty úchyty od opěradla.” „Fakt? Mě byla ta sedačka trochu úzká, ale můžem si to dneska zkusit prohodit, třeba to bude lepší.” Nasnídali jsme se a vyrazili do Prachovských skal. Kousek od Jičína jsme vyšplhali do vesnice Brada a zaparkovali auto před místním kostelíkem a pomníkem bitvy z roku 1866. „Všimla sis cestou té trochu jakoby antické stavby?” „Jak vypadala jako kaple na hřbitově?” „Ano, té. Tak to je památník bitvy a hádej jaké?” „Tipla bych rok 1866....” „Trefa a teď jdeme na nějakou zříceninu nad vesnicí a pak pěšky lesem ke vstupu do Prachovských skal.” Vystoupali jsme nad vesnici na místo, kde bývala nějaká stavba, kterou připomínala naučná cedule, ale jinak tu nic z ní nezbylo, neb místní si materiál rozebrali na stavbu domů. Ale ještě o kousek výše se tyčil kříž a po jeho stranách Petr s klíčem v ruce a Pavel s knihou. „Ještě, že každý má v ruce něco jiného, jinak nevím, jak bychom poznali, který je který.” „Jsou tu super výhledy.” „No jo, ale kudy dál? Není tu žádné značení.” Mezi tím vyfuněli nahoru nějací cyklisté, tedy cyklisté aspoň podle oblečení a poradili nám, kde hledat cestu. A tak jsme se vrátili do vesnice Brada a dali se po turistické značce. Zavedla nás k Rumcajsově jeskyni a pak dál na Vyhlídku spisovatele Václava Čtvrtka. Počasí bylo nádherné, svítilo sluníčko a tady v lese byl příjemně svěží vzduch. Pokračovali jsme dál až k jednomu ze vstupů do Prachovských skal ve vesničce nazvané Prachov. Prachovské skály patří od roku 1637 rodu Schliků. Za vstup do skal se platí, ale jen mírný obnos a namísto vstupenky dostanete pěkný certifikát, opravňující ke vstupu na toto území podepsaný současnou majitelkou, hraběnkou Schlik. Koupili jsme si i mapu skal a vydali se směrem, kterým šel poměrně velký zástup turistů. Začátek trasy byl otevřený a pražilo sem slunce, bylo dost horko. Po chvíli ale stezka zabíhala více mezi stromy a poměrně prudce se začala svažovat dolů. „Všiml sis, že sem skoro nikdo nešel?” „Ano, jsme tu skoro sami a mě to vůbec nevadí.” Šli jsme dál po zelené a vychutnávali si cestu skalními průrvami, pohled na vysoko nad nás čnící stěny a chlad, který z kamene a mokrého mechu dýchal. Cesta vedla chvíli nahoru, chvíli dolu, někdy nás zavedla na vyhlídku, z níž bylo vidět do kraje kolem. Prošli jsme tak skalami až jsme se zase vrátili do míst, kde pálilo slunce a turisty se to jen hemžilo. Bylo poměrně dlouho a museli jsme se vydat na zpáteční cestu. „Vidíš ten pomník?” „Vidím. A vidělas ten na druhé staně cesty?” „Jo a že uhádnu, kterou bitvu že připomíná.” „Trefa, 1866.” „Moc datumů si nepamatuji, ale tenhle už asi nezapomenu.” V místním občerstvení jsme si dali točenou kofolu a za chvíli už jsme byli v Bradě, u auta. „Kde spíme dneska?” „V Liberci. Najdeme zas nějaký kemp. V tak velkém městě nějaký být musí.” Přijížděli jsme k Liberci, za sebou jsme nechali Trosky a před námi se k nebi vypínal Ještěd. „Podívej, támhle je směrovka na McDonald.” „Fakt? Tak jedem.” „Taka kudy dál, tady jsou nějaké sklady.” Vraceli jsme se na kruháč, kde byla naposledy směrovka na McDonald. „Tady je směrovka i na KFC, že je to v nějakém nákupním centru.” „To by bylo prima. Nakoupili bychom tam a taky vyměnili ty zlotý.” „Jen to trefit.” „Hm, tak zas ne. Znovu zpátky.” „Hele nějakej chlápek támhle, zkusíme se zeptat.” „Dobrý den, prosím Vás, nevíte, kde je tady McDonald?” „Jako mekáč, jo? No to musíte zpátky na hlavní a pak na kopci hned doprava a furt z města a tam to je.” „Super, tak znovu.” „Wow, máme to centrum a jsou tu podzemky, tak se nemusíme bát, že nám někdo vykrade auto.” Nákupní centrum vypadalo podobně jako IGY v Budějkách, ale mnohem větší. Měli tu vodopád se skutečnou vodou, prosklený výtah za vodopádem a paní v cukrovinkách nám poradila, kde najdem KFC. V KFC jsme měli vybráno rychle, vždy si dáváme to samé, neb jako téměř jediné se to cenově vyplatí a je toho dost pro nás pro oba. Navíc tu měli „refill” a tak jsme si vzali jeden kelímek dohromady a po celodenní tůře v Prachovských skalách vesele hasili žízeň. Bylo to moc příjemné, sedět tu v klidu s dobrým jídlem, nemuset myslet na to, kolik stojí další pití a vyprávět si o tom, co jsme v tom dni prožili. Nákupní centra moc nemusím, ale když přijedete do neznámého města, je to velmi pohodlné nemuset hledat parkování, pak potraviny, pak banku atd. Na okraji města stačí najít směrovku na nákupní centrum a pak už je vše „pod jednou střechou”. Zařídili jsme vše, co bylo třeba, jen zlotých měli málo, budeme tedy muset ráno ještě do nějaké jiné banky v centru. Vydali jsme se hledat kemp. „Ty jo, venku byl mezi tím pěkný slejvák.” „Tak já bych jel třeba tudy.” „A proč právě tudy?” „Nevím, ale přijde mi, že tudy je to do kempu.” Stoupali jsme výš a výš. Kolem silnice začaly být směrovky na sjezdovky a k lyžařským kempům. „Hele, támhle jsou turistické informace.” „Ale zavřené.” „Je tam nějaká turistická ubytovna, co to zkusit tam?” „Oki, tak se jdi zeptat.” „Hm, zavřeno, ale z druhé strany je restaurace. Co se tam zkusit zeptat? Ale tam se já ptát nejdu, tam musíš ty.” „Tak co?” „Říkal zpátky, doprava a pak doleva a jsme v kempu.” „No super.” Jeli jsme zpátky, doprava, doleva, ale kemp nikde. „Jdu se znovu zeptat.” „Prý zpátky a doleva.” Jeli jsme zpátky a doleva, ale kemp nikde. „Prosím Vás, nevíte, kde je tu kemp?” „Kemp? No jasně. To musíte zpátky za most a doleva.” „Aha, že jsem si to hned nemyslel.” „Děkujem.” „Ty jo, kolikrát pojedem ještě zpátky a doleva. Chápeš, jediný kemp v Liberci a žádné směrovky. Já mít takový kemp, tak mám směrovky všude.” „Ale v Budějkách taky máme jen jeden kemp a směrovky žádné.” „To je pravda. A ještě s navigací dojedou ti cizinci na druhou stranu Stromovky a nechápou, když jim vysvětluješ, že to musí celé objet.” „Ty jo, zase jsme v nějaké vilkové čtvrti, tady to nebude. Otáčíme zpátky.” „Hele, chlápek u vrat, zeptáme se.” „Prosím Vás, je tu někde kemp?” „Kemp? No jo, vlastně jo, kemp tu je.” „Aha, a mohl byste nám poradit kde?” „ No jasný, to bych mohl.” „Prosím Vás, jak se do toho kempu dostanem?” „Jo jasně, do kempu. No to musíte jet zpátky na hlavní silnici a pak doleva a hned doleva je už kemp.” „Ufff, ten byl dobrej, co? Tak jedem.” „Vidím ho, támhle. Ale kudy se tam vjíždí?” Dostali jsme se do kempu, byl moc pěknej, velikej a teplá voda tekla stále po vhození 10korunové mince. „Huráááá, jen teď mít tu minci.” „Půjdu rozměnit.” Sprcha byla super a během chvíle jsme už byli ve spacácích. „Zítra musím vyfotit ten Ještěd až nebude pršet.”

Středa 8.7.2009 „Vstávej, nenatáhl jsem budíka a už jsme měli být dávno na cestě.” „Nehoň mě, prosím. Máme dovolenou, jsme na výletě a je přece jedno, kdy tam dojedem.” „Ale v 11 to začíná a já tam chtěl být dřív, abychom na registraci nestáli frontu. Jenže teď to stejně už nestihnem.” Udělali jsme si čaj a k němu si dali vánočku, jež jsme si včera koupili. Byla výborná. „Tak ten Ještěd zase nevyfotím, neb prší. Pojedem tudy zpátky?” „Jo, ale v noci.” „Hm, tak to mám smůlu.” Jeli jsme do centra města, kde měla být banka. „Podívej, támhle je ČSOB. Zastavím tady a proběhnu to tou jednosměrkou. Počkáš tu zatím?” Venku stále pršelo. „Bylo tam moc lidí?” „Ne, ale musel jsem do České spořitelny. Polský zlotý není konvertibilní měna, paní v ČSOB na mě koukala jako bych spáchal nevím co, když po ní chci směnit zlotý. Ale ve spořce byli milí a směnili mi je a bez poplatku. Teď vyndej mapu a navyguj.” „Oki, tak na Jablonec. Víš, že z Jablonce je Tomáš?” „Fakt? Z tohodle Jablonce.” „Ano, tam, co se vyrábí bižu. Teď tedy uvidím, kde bydlí.” Projížděli jsme Jabloncem a moc pěkné město to nebylo. Všude samé paneláky. „Tak to jsem si Jablonec představovala hezčí.” Za Jabloncem opravovali silnici a tak jsme stáli chvíli v koloně a pak pomalinku šplhali vzhůru serpentýnama. Najednou nám „chcípl” motor. „Co to?” „Nevím.” Znovu jsme nastartovali a pokračovali dál, ale po chvíli znovu motor přestal běžet. „Tak to už je divné.” Nastartovali jsme a pokračovali v cestě. Byla tu objížďka vedoucí přes benzínku. Zastavili jsme tam, z podkapoty motoru stoupal kouř. „Čím to je?” „Nevím, žádná kontrolka nesvítila. Kouknu do motoru, třeba na něco přijdu.” „Tak co?” „Podívej, to není kouř, ale pára. Nemáme vodu, protože nám něco prokousalo tuhle hadici a voda vystříkala na motor. A jak byl horkej, tak se to odpařovalo a proto ten dým.” „Prokousalo? Co by kousalo takovou hadici v morotu?” „Třeba kuna. To bys viděla, co taková kuna dokáže.” „Ale proč by to kousala?” „Co teď? Já jdu na záchod, jo?” „Bůh je skvělej. Ta objížďka vedla přes pumpu, kde je hned servis.” „A oni nám to opraví?” „Ne, musí to být originální díl a oni to na Fordy nemají, ale dali poradili mi, kde je servis a dali souřadnice.” „A kde je?” „V Liberci, musíme zpátky.” „A jak tam dojedem?” „Ten pán mi dá pásku, abychom to zalepili a do Liberce to prý vydrží. Jen jdi ještě koupit destilku, nechci tam lít normální vodu.” „Proč?” „Protože jsou tam takové malé trubičky a ty by se mohli zanést vodním kamenem.” „A v tom Liberci tu hadici budou mít?” „Nevím, říkal, že se to běžně nerozbíjí.” „Aha, tak to je na modlitby. Co tam nejdřív zavolat a domluvit se? Nedal by ti číslo?” „Nemá ho, na tom netu nebylo, ale zkusím asistenci.” Slečna z T-mobilu nám poslala číslo i GPS souřadnice servisu, kam jsme zavolali, domluvili se a vydali se z kopce zase dolů, do Liberce. V servisu se na auto sesypalo hned několik mechaniků, každý vyřizoval něco a bylo to jak v nějaké reklamě. Pak šli hledat do skladu a my se zatím modlili, aby příslušnou hadici našli. A nakonec našli. Výměna trvala asi 20 minut, během kterých jsme došli vyzvednout peníze do bankomatu. „Jůůů, podívej, baseti.” „Dobrý den, můžem si je pohladit?” Paní byla moc hodná a chvíli si s námi povídala o svých basetech, zatímco si oni užívali naší pozornosti a otírali si své oslintané pysky o naše oblečení. „Ti byli skvělí, že? Zase jednou budem mít baseta, viď?” Vyzvedli jsme si auto a znovu se vydali na cestu. „Neříkali, proč to ty zvířata jedí?” „Ptal jsem se a říkali, že jim to asi chutná.” „Hm, to nic moc. Ještě ti musím říct, že než tu hadici našli, tak jsem trochu uklízela tady v kastlíku a víš, co jsem zjistila? Nemám pojištění do ciziny.” „Máťo, už zase.” „Já vím. Vždycky na to zapomenu a řešíme to na poslední chvíli. Já se moc omlouvám.” „No musíme tedy najít nějakou pojišťovnu. Myslím, že u náměstí jsem viděl Kooperativu.” „To by bylo skvělé. Můžem tam tedy zajet?” „No co můžem dělat, bez pojištění jet nemůžeš, když to teď víme. Aspoň uvidíš na náměstí tu radnici.” „Wow, tak ta je krásná. Připadá mi trochu jako ta v Bruselu.” „Jo, mě taky. Jinak Liberec moc historický není, ale ta radnice je pěkná.” „Jen jí zase nevyfotím, když prší.” „Ale tu pojišťovnu tu nikde nevidím.” „Tak zastav tady a já se dojdu zeptat támhle do informací.” „Už jsem zpátky a mám i pojištění.” „V informacích ti poradili?” „No slečna mi poradila, že Kooperativa je v podloubí v levo a když jsem na ní koukala, že nechápu, tak se zeptala, že přece vím, kde je podloubí? Řekla jsem, že nevím a tak nevěděla, jak mi to vysvětlit, ale nakonec jsme se nějak domluvili, no a bylo to přesně tam, co říkala, v podloubí v levo.” „Tak jedem. Vidíš, to jsem ráno plašil a honil tě a teď s tím vším je poledne a teprve vyjíždíme.” „To nevadí, hlavně, že měli tu hadici. Míšo, náš Bůh je fakt skvělej.” Projeli jsme znovu Jabloncem a stoupali jsme k Tanvaldu. Projížděli jsme Tanvaldem a zaplavoval nás smutek a úzkost. Stály tu krásné historické domy, ale tak polovina jich byla opuštěná, okna zatlučená prkny nebo vymlácená, okolí neupravené a zarostlé. Místy nová zástavba a komplex továren. Bylo to smutné. Stoupali jsme dál k hranicím a čím jsme byli výše, tím více se objevovaly rekreační chaty s pečlivě upraveným okolím. Vypadalo to tu jako na horách a to i v Harachově. Místní tu asi mají velmi rádi pivo a jen ho pít jim nestačí. Jsou tu pivní lázně, kde reklamní poutač nabízí pivní koupele. Nedaleko je obchůdek s pivní kosmetikou. Turistické městečko bylo ale téměř prázdné, možná v zimě tu bude lidí víc. Jeli jsme stále vzhůru až jsme projeli hraničním přechodem, na němž byly asi tři „duty free shopy” a veliký prázdný dům bývalé pohraniční stráže. Kousek za hraničním přechodem je na Polské straně horské městečko Szklarska Poreba, které bylo plné lidí a kde byla jedna restaurace vedle druhé, poutače lákaly k návštěvě a prodejci se snažili zaujmout pozornost turistů. Jeli jsme dále, stále po mezinárodní silnici E65, ale její kvalita prudce klesala. „Máme něco s kolem, nebo je ta silnice tak vlnitá?” „Vlnitá a samý výmol, ale zdá se, že poláci to nijak neřeší. Švihaj to tu díra nedíra.” „Jééé, tam byla značka, že je konec hrbolů a teď v úseku 3km nebudou.” „No to je dobrý, tak to se můžem těšit.” „Hele, fakt že je tu nová lepší silnice.” „Jo, ale už byla zase značka, že budou výmoly.” „A jsou.” Jeli jsme dál na Jeleniu Góru, Bolków, Jawor, Legnicu v níž se kvalita silnice zlepšila, dále Prochowice a konečně Lubiąż. „Vidělas to auto, co přijíždělo z leva?” „Myslíš, to, co jelo po louce?” „To nejelo po louce, to jelo tou zkratkou, co jsi nemohla na mapě najít. Je to jen prašná cesta. Ještě, že jsme se tudy nedali, už takhle to nebylo nic moc.” „Támhle už je vidět klášter.” Projeli jsme kolem chlápka, co hnal domů kravky z pastvy a zastavili jsme před registrací aut, kde se platilo parkování. „Jdu najít místo, které není podmáčené, abychom vyjeli.” Zajeli jsme na louku určenou k parkování a vydali se na registraci. „Tady jsme docela hrabali, co?” „Ne, to jsme jen rozjeli kravské lejno.” „Aha, parkoviště byla ještě včera pastvina, no to je super, to musíme dávat pozor.” Na registraci žádná fronta nebyla. Dostali jsme vysačky a šli si prohlédnout, kde co je. Semináře a warsztaty už jsme nestihli, ale večerní koncerty ještě nezačali, měli jsme proto čas se jít navečeřet. Cestou jsme potkali Polu, která je v organizačním týmu festivalu. Měla pěkné černé gumovky s bílými puntíky, ale jinak byla velmi unavená. První večerní koncert bylo hravé reggae a protože jsme za sebou měli dlouhou cestu, šli jsme si po něm lehnout. „Jak se ti spí po tom, co jsme si vyměnili místa?” „Mě výborně a co tobě?” „Nemá to chybu.” Přesto, že hudba doléhala až k nám, nebyl problém usnout během chvíle.

Čtvrtek 9.7.2009 „Kolik je hodin? Už musím vstávat?” „No na to, že spíme na sedačkách v autě, nám to jde dost dobře. Spali jsme skoro 10 hodin.” Vstali jsme a když jsme snídali, začaly k nám doléhat chvály. „Jestli je chcem stihnout, tak sebou musíme hodit.” Hudba nás dovedla až ke stanu, kde jsme se mohli přidat ke chvále našeho Pána. Slunce svítilo, většina účastníků festivalu ještě spala, ale tady se sešli ti, kteří chtěli začít den v Boží přítomnosti. Byl to skvělej čas a stan byl tak plný, že jsme se dovnitř ani nedostali. „Pamatuješ? Loni nás tu v tom stanu býval malý hlouček před pódiem a letos se nevejdeme dovnitř.” SLOT není křesťanský festival v tom smyslu, že organizátoři vše předem prověří, prolustrují a pak do programu zařadí jen to, co má nálepku „křesťansky nezávadné”. Křesťanský účastník takové „křesťanské akce” pak může přijet a konzumně přijímat vše, aniž by musel myslet, zvažovat, vybírat si, něco i odmítnout. Prostě jen konzumuje a kritizuje. Církev pak má zaručeno, že na takové akci se jim jejich ovečky „nenakazí” něčím závadným a pokud ano, může za to pořadatel. V tomto smyslu je SLOT jiný. SLOT pořádají křesťané, ale vystupovat tu může kdokoli s tím, že pokud sem křesťané jedou, pak oni sami musí přemýšlet nad tím, co je pro ně dobré a co ne, vybírat si z programu s tím, že za svůj výběr nesou zodpovědnost oni sami. Chvály, evangelizace, osobní svědectví je tu nabízeno spolu s ostatním programem a je na každém, co si vybere, na co půjde. „Křesťanský” program tu není lidem podbízen podloudně skrytě, aby náhodou nevytušili, že jde o něco křesťanského a neutekli. Je na stejné úrovni, jako ostatní nabízené aktivity. Na SLOTu žijí pospolu lidé různého vyznání, různě se oblíkající, různých jazyků, různých kultur a akceptují jeden druhého a to je velmi příjemné. I SLOT má své problémy a pravidla, která je potřeba dodržovat. Jedním z nich je to, že v areálu festivalu nesmí být alkohol. Security bedlivě hlídá, aby nikdo alkohol dovnitř nevnesl a pokud chce dovnitř někdo opilý, není vpuštěn a musí vystřízlivět mimo areál. Lidí, kteří mimo areál konzumjí alkohol je poměrně velké množství a místní obyvatelé jim ho s velkou radostí hojně poskytují a tak si trochu přivydělávají. Ale i v tom je SLOT jako skutečný svět, pro jehož záchranu je potřeba se odvážit svůj vztah s Ježíšem žít naplno. „Pojď, ve stanu jsem potkal Michala Malinu a jsou tu i ostatní, Radek, Indoch, Marci....” Bylo moc milé zjištění, že aniž bychom se domlouvali, přijeli tito naši přátelé na SLOT stejně, jako my. Po chvalách byly tři bloky seminářů a workshopů, kterých bylo v nabídce obrovské množství. Bylo těžké se rozhodnout vždy jen pro jeden z nich. Den utekl velmi rychle a my jsme opět uléhali do spacáků v suchu a teple našeho auta a poslouchali hudební „nářez” kapel na hlavním pódiu, při němž se tak dobře usínalo.

Pátek 10.7.2009 „Než vylezeš ze spacáku, tak dojdu pro buchty k snídani.“ Buchty, které se tu prodávají jsou neuvěřitelných rozměrů za ještě méně uvěřitelnou cenu. V nabídce jsou buchty makové, tvarohové, marmeládové, nadívané rozvařenými jablky či pudingem. Velikost je taková, že i velkému jedlíkovi buchet jedna ke snídani stačí. Pro místní je cena těchto buchet tady na festivalu přehnaná....no pro nás byla více než příznivá, v přepočtu nás taková jedna buchta přišla na max.12Kč. „Wow, to byla zas bašta. To se mi teď bude chválit.“ „Vypadá to, že dneska budou chvály na hlavním pódiu.“ A byly. Vedla je jiná kapela a tvářili se jako tutoví profíci se super vybavením. Jenže jedna věc je vybavení a druhá napojení na Ducha svatého....super, když je to obojí, ale když ne, pak raději to vanutí Ducha. „Hrají fajn, viď? Ale na ty kluky včera to nemá.“ Při druhé chvále se spustil silný liják přesto, že chvíli před tím bylo nebe úplně vymetené a slunce pěkně pálilo. Stoupli jsme si k ostatním pod kvetoucí, nádherně vonící lípy. Ochladilo se. „Teď se tu choulíme k sobě jako kravičky.“ Déšť sílil, kapela nepřestávala hrát. „Kam se schováme?“ „Co támhle do budovy a otevřem si okno, abychom slyšeli a mohli chválit.“ Vyrazili jsme úprkem přes nádvoří do budovy. Pršelo dál, jeden z kapely něco říkal, hřmělo a nebylo ho přes šustění deště slyšet. Stáli jsme tu u otevřeného okna, husí kůži po těle z toho, jak nám bylo chladno. Ani si nevzpomínám, jak to pokračovalo a jak ten čas chval ten den skončil, ale když skončil, nasedli jsme do auta a odjeli na výlet do Wroclawi. Toto město se původně jmenovalo Vratislav a to proto, že bylo založeno českým vévodou Vratislavem I. Nejstarší část města se nachází kolem komplexu biskupství, kde se nachází bývalá jezuitská univerzita a katedrála. Během II.světové války byla Wroclaw velmi poničená častým bombardováním a téměř celá musela být po válce znovu vybudována. Před válkou tu žila početná německá komunita, která byla po válce vyhnána a na jejich místo se nastěhovali Poláci ze Lvova, který připadl Sovětskému Svazu. To všechno se podepsalo na dnešní podobě Wroclavi. „Tak tahle část kolem starého nádraží byla poničená za války prý nejméně, asi jen ze 60% se tu píše.“ „Jo ale ta budova nádraží vypadá, že se od války vůbec nezměnila. Je to jak z těch válečných filmů, už jen aby na peróně stál nějaký ten „dobytčák.“ Vešli jsme dovnitř nádražní budovy, kde lidé seděli na lavičkách a čekali na vlak. Na sloupu tu vyselo upozornění „Nekrmte holuby“. Prošli jsme kolem a vyšli na perón. „Viděla’s to parkoviště venku? Bylo hlídané. Dojdem se tam podívat a když to bude za rozumnou cenu, tak tu zaparkujem auto.” „Myslíš, že se tu kradou auta?” „Kam si myslíš, že jde většina ukradených aut z Čech?” „Do Polska? No tak právě proto by tady krást nemuseli, ne? Hm, tak asi ne. Oki.” Vyběhli jsme do mírného kopečka, kde v budce seděl milý stařík s velkým bílým knírem. Byl vysoké postavy s rovným držením těla, světlé tričko a sváteční kalhoty s nažehlenými puky. Tak nějak jsem si představovala, že vypadají důstojníci pruské armády ve výslužbě. Sdělil nám, že na den stojí parkovné 20zlotých a na měsíc 70. „20zlotých je kolik na naše?” „120Kč.” „To je docela dost za jeden den, nezdá se ti?” „Mě to přijde dobrý. Na letišti v Praze chtěj 100 za hodinu.” „To je pravda. 120Kč je dobrá cena v porovnání s ukradeným autem.” Došli jsme pro auto a stařík už nám šel naproti, aby nás navigoval. „Co říkal? Můžem stát tady ve stínu pod stromem?” „Říkal: Jó milej pane, to si nemůžete stoupnout, kde chcete. To tu mají předplacený. To je biznys.” Zaparkovali jsme, kam nám stařík ukázal, sedli na kola a jeli objevovat Wroclaw. Trasu jsme zvolili podle keší tak, jak to většinou děláme i v jiných městech. Je to výhodné. Keše jsou většinou na zajímavých místech, u historických památek, přírodních zajímavostí a v popisu se i dozvíme řadu informací o tom místě a městě. Ve Wroclawi keše byly, ale značení cest v mapě vůbec neodpovídalo skutečnosti a tak jsme se často dostávaly do slepých uliček a nebo jsme museli hledat cestu o blok dál. A tak se stalo, že jsme místo do centra města jeli úplně na druhou stranu, hlouběji do čtvrtě, kde žádné historické objekty nebyly a my nevěděli, kde jsme. Dopravní prostředek jsme zvolili správně. Na kole tu jezdilo hodně lidí, ale stezky pro cyklisty tu nebyly. Pozorovali jsme, jak tu jezdí místní a dělali jsme to samé. Takže vlastně to samé, co u nás v Budějkách....jezdili jsme po chodníku. Po chvíli jsme ale přece přišli na jeden podstatný rozdíl. Chodci tu cyklistům nenadávali za to, že jezdí po chodníku, ale dávali jim přednost a uhybali se jim. A tak jsme se osmělili a přestali sledovat, kdy nás „sejme” nějaký policista. Jenže ulice byli čím dál více rozkovpané, všude výmoly, hodně domů bylo v rekonstrukci, ale většina domů byla hodně oprýskaná, neopravená. V některých místech to trochu vypadalo jako, že ten poválečný stav ještě stále trvá. Reklama na jedné z budov zvala do nákupního centra s multikinem a desítkami obchodů. Ale zdálo se, že místní si vystačí s nákupy v malých „sklepích”, kterých tu bylo poměrně hodně. Zelináři nabízeli zeleninu a ovoce na ulicích před obchody a časté bylo, že lidé prodávali své výpěstky přímo ze zaparkovaného auta. „Potřebujem koupit ty sardinky.” „Tak co třeba tady.” Vešli jsme do malého, socialisticky vypadajícího obchůdku. V první polovině byly cigarety a alkohol, ve druhé ostatní potraviny, páchlo to tu jako v trafice. Na dveřích byl velký nápis „Zákaz konzumace alkoholu uvnitř obchodu”. Nákup sardinek jsme odložili na později. „Musíme zjistit, kudy do centra. Už mám těch výkopů dost.” Zkusili jsme se ptát na cestu, hledat směrovky, ale moc to nefungovalo. „Najdu nějakou keš v centru města a tak získáme souřadnice.” Povedlo se. Keš byla sice, stejně jako i řada ostatních, pryč, ale souřadnice nás do centra zavedli. „Vidíš ty věže támhle? To je katedrála.” „Super, to už vypadá nadějně. Ale žene se nějaký déšť.” Do této chvíle bylo slunečné počasí. „Tady by měla být další keš.” „Super, ale teď se musíme rychle někde schovat, než se to přežene, pojeď.” Projeli jsme parkem a hledali vhodný úkryt. “Jééé, podívej. Vzdyť tohle je ta první železobetonová stavba v Evropě.” Byly jsme přímo u ní a společně s ostatními lidmi jsme se tlačili u její stěny pod střechou. Z úkrytu jsme pozorovali déšť a blesky protínající tmavou oblohu. Během chvíle déšť ustal a slunce obarvilo vzduch do zlata. „Podívej, ty bubliny běží všechny rychle do kanálu.” „To je moc pěkné a jak se vše třpytí po tom dešti.” Jeli jsme dál až na nábřeží. „Konečně to vypadá, že jsme dojeli do té Wroclawi, kterou slibují všichni průvodci. Už jsem se bála, že nic takového neexistuje.” Nábřeží bylo nádherné.....řeka, mosty, historické budovy, kostelní stavby vypínající se k obloze. „Na netu jsem četla, že tahle stará část města je na několika ostrovech pospojovaných mosty. Psali tam, že Wroclaw je městem stovek mostů. Ale mě přijde, že je spíš městem přechodů pro chodce. Po tolika přechodech jsem v jednom dni ještě nikdy před tím nechodila.” Prošli jsme katedrálou a dali jsme se vzhůru po schodech do věže. Přisli jsme k výtahu, který obsluhoval postarší pán a vyvezl nás až do výšky 60m, kde je vyhlídkový ochoz. „Wow, myslela jsem si, že Wroclaw není tak velká. Ale není vidět na konec. To Budějky jsou mnohem menší.” Kochali jsme se výhledem na město a z výšky jsme poznávali některé stavby, kolem kterých jsme dnes projížděli. Vrátili jsme se k výtahu a pán nás zase svezl výtahem dolů. Prozradil nám, že nad ochozem je ještě dalších 30metrů, celkem je tedy ta věž vysoká 90metrů. „Tady píšou, že tu katedrálu po válce vybudovali skoro úplně znovu, proto tam může být ten výtah.” „Taky ta věž uvnitř byla samé železo a beton.” „Víš, že do výšky 90metrů dorůstají sekvojovce?” „Fakt? Týýýý jo. Stromy, které jsou vysoké, jako tahle věž, no teda.” „Ten pán na té přednášce říkal, že ty sekvojovce mají v 60m výšky průměr 4m a u země 11m.” „Tak zkus odkrokovat kolik metrů má ta věž.” „10, takže ty sekvojovce jsou skoro přesně jako tahle věž, tak to je fakt síla.” Projeli jsme dál kolem nějakého kostelíka a sochy papeže Jana Pavla II. „Tak a došli mi baterky v mobilu. Půjč mi tvůj, najdu tam souřadnice té keše na nádraží a tak se dostaneme k autu.” Nebylo to už daleko a tak jsme během chvilky vyzvedávali auto na parkovišti. „Teď by to chtělo najít to nákupní centrum a koupit ty sardinky.” „Třeba bude značené cestou.” Jeli jsme a po chvíli byly směrovky na Tesco. „Dostala’s všechno, co jsme potřebovali?“ „Jo a musela jsem se držet, abych nenakoupila tisíce dalších věcí, je tu fakt levno.“ Na bioparkoviště na SLOTu jsme se dostali, právě začínalo pršet. Seděli jsme v suchu auta, pili horký čaj a kolem nás se šířila vůně sleďů v tomatě, které jsme s čerstvými houskami měli k večeři. Obloha byla tmavá, ale nad západem se najednou vytvořila dírka, kudy vykouklo slunce. Jeho záře zaplavila vzduch zlatem a naproti sluníčku se objevily dvě duhy. „Díky Bože, tendle den byl moc super.“

Sobota 11.7.2009 „Jůůů, dneska vedou chváli zase ti kluci.“ Čas chval byl opět pod vanutím Ducha svatého....chvála, protoctví, Boží slovo, výzvy, Boží doteky....2hodiny v Boží přítomnosti....prostě parádní začátek dne. „Máš v plánu nějaké semináře?“ „Jojo a co ty?“ „Já půjdu na pár workshopů.“ „Super, tak se pak sejdem v kapli.“ Nejdříve jsem se vypravila na výrobu náušnic, ale byl poslední den festivalu a návštěvnost těchto workshopů tak velká, že došel materiál. Ale to nevadilo, pozorovala jsem, co se vyrábí, jak a vše si fotila....doma to pak vyzkouším. Chvíli jsem se zastavila i u stolku, kde se voskem malovaly vejce. To mě moc nezajímalo, ale zas vědět, jak se to dělá, to se neztratí. „Nesmíš se bát, prostě měj fantazii a zkoušej. Vosk musí být asi takhle horký....barvy mám už po třech dnech festivalu vybledlé, ale trochu to ještě barví....“ Po chvíli jsem seděla za stolkem a malovala vejce a bylo to dost prima. Na další slot jsem šla do kaple, kde se tančily irské, hebrejské i jiné tance.....mooooc pěkné....a vyrábělo se spousta zajímavých věcí. Chvíli jsem pozorovala výrobu květin z papíru.....některé slunečnice byly fakt povedené. „Můžu to také zkusit?“ Kousek vedle se vyráběly jiné květiny....jedny z papíru, jiné z plechovek od nápojů, ale to už workshop končil a mě došly baterky ve foťáku. „Co máš v plánu teď?“ „Nevím, co takhle si dojít na kukuřici?“ „Super nápad......mňam, tak ta je vynikající....můžu mít ještě jednu?“ „Jéééé, hele taky na jídle?“ Přidali jsme se k našim přátelům, seděli jsme na sluncem prohřáté zemi, koukali kolem, povídali a užívali si poslední chvíle festivalu. „Jdu ještě na jeden dokument a pak pojedem.“ Večer budou sice ještě koncerty, ale my už budem na cestě domů. Máme před sebou asi 6hodin cesty a když kus ujedem ještě v noci, vyhneme se zácpám před Prahou. Rozloučili jsme se a vyrazili na zpáteční cestu. „Podívej, Tesco. Zaběhnu tam koupit něco na cestu.“ Vraceli jsme se zpět a za pár hodin jsme byli na hranicích. Byla už tma, když jsme před sebou viděli pohybující se červené světlo policejní baterky. Zastavili jsme. „V tak velkém autě jedete jen sami dva? Křesťanská společnost, to je něco s vírou?“ Byla to běžná kontrola. Policista byl moc milý a vypadalo to, že si spíš chce povídat, aby ukrátil dlouhou noční službu. „V tom Polsku byli lidé i prodavačky moc milé a ochotné a tady v té části Čech taky, viď?“ „Ani jsem ty policajty nevytočil. Byli moc fajn.“ Jeli jsme dál. „Tak ten Ještěd zase nevyfotím, je tma.“ „Navíc tudy ani nepojedem. Jedeme jinudy než tam.“ Z Tanvaldu jsme uhli na Železný Brod. „Bude půl noc, potřebovali bychom najít nějaké místo na spaní.“ Odbočili jsme z hlavní silnice směrem na zámek Vranov a nad ním jsme zaparkovali v malé vesničce Sněhov. Venku pršelo a spacák byl příjemně měkký.

Neděle 12.7.2009„Máťo, vstávej....zase jsme spali děsně dlouho....už jsme měli být na cestě.“ „Jůůů, podívej ty výhledy do kraje....to je paráda.“ Sjížděli jsme serpentýnami dolů, zpět na hlavní silnici a pokračovali jsme na Turnov, Mladou Boleslav, Benátky nad Jizerou, Starou Boleslav, Prahu. Jeli jsme po dálnici a cesta rychle ubíhala. „Za Prahou si dáme snídani.“ Seděli jsme na lavičce, vychutnávali si chleba s Nutelou a teplým čajem. Slunce svítilo, ale vzduch byl studený. Pole před námi bylo posečené a vonělo obilím. „Takhle to vždycky vonělo na konci prázdnin a já věděl, že se půjde do školy.“ „Přesně a já to neměla ráda.“ Jeli jsme dál, minuli jsme Písek a před námi byli Budějovice a konec našeho výletu. „Tyyy jo, to bylo tak fajn.....jezdit na výlety mě baví.“